brainstorming no. 21654984654536

20. září 2013 v 23:31 | Haňul |  Daily portrait
Nejde mi nastavit frajerský kočičí pozadí. A taky už nemám pocity vlastní výjimečnosti, které od svého impulsu někdy před třemi lety vymizely úplně. Mám nový boty. Úplně nevim, jestli ke mě jdou, ale zimu nemůžu odběhat v converskach, bohužel. Pořád jim, necvičim, nechybí mi to, protože si každou chvíli něco udělam. A je zima na běhání, většinou.

Chtěla bych hrozně psát. Napsat všechno, co chci říct, ale jako kdybych se o to najdednou nechtěla dělat. Nechci dělat nic. Přišla sem o úplně veškerou motivaci. Nechci končit pořád u stejného tématu, ale ostatní se mi řeší líp *klepe na zuby*. Dala jsem všechno, co jsem mohla, jenom protože jsem si myslela, že to jde. Že něco zůstalo i u něj. Asi to bylo zbytečný. Dala bych všechno proto, abych měla ještě sílu a udělala to, takhle sedím a čekam na zázrak. Stal by se, bejt hlavní hrdina. Jenže tady se to okolo mě netočí. Nemůžu mít šťastnej konec, když nejsem střed ani vlastního příběhu.

Pořád si přídu nevděčně, že nedokážu bejt šťastná s tim, co mam. Chtěla bych si zase zpívat po ránu, smát se, vědět, že úplně všechno za to stojí a vidět jenom to hezký. Nevidim. Naposled to bylo..? Sakra dávno a stejně jako kdyby to bylo mnohem blíž. Stejně sem na to nedokázala do teď přestat myslet. Místo toho, abych něco dělala, jsem si tu bolest držela, až se z ní stala jizva. Aby už nikdy nezmizela, aby mi zůstal, alespoň tak. Nemůžu se zbavit toho pocit, že mi něco chybí. A nemůžu se zbavit toho, ještě konkrétnějšího, že vím i co.
 

nobody does it better

12. července 2013 v 7:25 | H. |  Daily portrait
Chtěla jsem ohňostroj, čekala jsem na něj. Nepřišel. Někde se zaseknoul. U někoho. Když jsem odcházela, nevzala jsem ho s sebou. Vím přesně kde je, vím, že bych se pro něj měla vrátit, ale nemůžu. Hrozně bych to chtěla alespoň vědět, jenže na to je už asi pozdě.
A nebo možná ne.
Největší pokrok je, že spolu mluvíme, za což jsem neskutečně vděčná. A ať chcem nebo ne, vždycky to končí vážně. Žádný odlehčený téma, úplná kravina, kterou sme začali. Většinou se to vyřeší samo, protože chodím spát. Už ani nezapírám, že úplně před vším utíkám.
Ptal se, jestli jsem šťastná. Odpověděla jsem mu to, co B., že bych měla, ale nejsem a nevím proč. Odpověděl stejným způsobem jako já. To stejný vyjadřování, kterýho jsem si všimla až když bylo po všem.
Vlastně už nevím, co k tomu říct. Nechci říkat nic a vlastně všechno.

Ale ten pocit, že už spolu mluvíme.. Možná, že jsem šťastná.

over the love

8. července 2013 v 20:45 | H. |  Daily portrait
Po tolika probrečenejšch nocích sem taky chtěla bejt ta holka, co si umí všechny obmotat okolo prstu, všichni kluci jí chtěj, ale ona ani jednoho nepotřebuje. Jednou se nechá pozvat ven, jednou ne, ale nikoho z nich vlastně nemá opravdu ráda.
Viděla jsem to na něm, věděla sem, že to udělá a stejně. Měla sem spoustu času si rozmyslet, jestli jo nebo ne.

Neměla sem o něj strach, nechtěla sem o něj přijít, ale věděla sem, že ho už nemůžu mít.

Tenhle si zase zasloužit někoho mnohem lepšího než já. Někoho, kdo by mu nedělal to, co já. Někoho, kdo by se na něj díval stejně jako on na mě.

Co sakra jsem? Možná jsem tam, kde jsem chtěla být. Ale místo toho pocitu štěstí, toho, že jsem nad tím vyhrála, mam jednom špatnej pocit a svědomí.

 


it's in the air

14. června 2013 v 23:08 | H. |  Daily portrait
Ani nevíš, kolik bych ti toho chtěla říct. Sedím a říkám si, jestli napsat, nenapsat. Ráda bych ti to řekla do očí, ale moc šancí nemám. Stejně vím, jak by to skočilo. Nechci ti říct jenom polovinu a druhou polknout se slzami. Netušila sem, žě budu mít tak ráda. Nikdy mě to nenapadlo. Moc přemýšlím, pořád. Taky pořád píšu dlohý slohovky místo stručný věty. Mam bordel v myšlenkách. Plánovala sem si, co vlastně řeknu. Neudělala sem to. Teď je pro mě nejdůležitější, že sem se překonala. Udělala jsem to.

kašlete na epilepsii, to video je geniální! a hlavně jsou tam šermíři, že jo -.-

I'm bruised and scarred

9. června 2013 v 21:47 | H. |  Daily portrait


Už mě tyhle nálady nebaví. Když sem se před rokem rozešla, založila sem si nový blog a svůj volný nově nabytý čas insvestovala do něj. Před měsícem jsem to vyřešila tak, že jsem začala cvičit. Namakala jsem si přišlo, jenže se to pro mě stala taková rutina, že už to moc nevnímám a zase nemám do čeho píchnout. Tyhle stavy jsou fakt na prd. Zvlášť když kamkoli kliknu, najdu písničku, které za mě říká, co mám v hlavě. Takže ten zbytek dopoví za mě.


Kam dál

Za fotku v záhlaví děkuji Andrejce, okraje nám od enjoyyy.blog.cz
U obrázků se snažím uvádět zdroj, ale někdy už nemám přímý odkaz... Většina obrázků je weheartit.com, deviantart.com nebo ode mě.

Díky za návštěvu, doufám, že se ke mě zase vrátíš :) Za komentáře bývám ještě radši :)