Nikdy se nedotkneme slunečních hodin

9. května 2011 v 14:46 | Haňul |  Povídky
Tak jsem se jednou ráno vzbudila a psala. Ne, že bych měla špatnou náladu a uvnitř bojuju s pesimismem a..ne řekla jsem to těm dvou a to stačí. To mi připomíná, že musím za mojí Helenkou <3 Už sme se neviděli snad 100 let. Už má taky brejle a vypadá jako já :D Navíc jsem vyhrabala 1. kapitolu její starý povídky. Teď musím nějakým způsobem vydžet do sedmi :D Měla bych se učit, ale nechce se mi do toho ani omylem. Asi vypadnu někam vem, na vlastní pěst, klidně do parku mezi feťáky.. Šla bych, ale kdyby se mi něco stalo, tak by mě zabili. Klidně bych to udělala kvůli sobě, ale kvůli nim ne. Navíc by pak Helenka měla štěstí na kluky, protože já bych byla pryč a nemuselo by se to střídat.. Objevila jsem pár skvělých písniček, tak sem hepy :D :) Nebo spíš byla. Už toho kecání necham ;)
A to druhý. Kus vzkazu(?), co se nemá doručit.. Nakonec jsem ho smazala, přece jenom by se neměl dostat k adresátovi.. Ale kdo ví, třeba ho jednou zveřejním.
Mějte se krásně
Hannah
Prodírala jsem se davem pevně rozhodnutá, že ho musím najít. "Co to sakra děláš?" "Au!" "Kurva, holka, dávej pozor!"


Ani na ubohý sorry jsem se nezmohla. Šedivá mikina, džínový kraťasy a krajkový silonky zanikaly mezi vysokýma ponožkama, kýčovitejma tričkama typu Santa's girl a spoutou příšerných sukní.
Konečně se mi podařilo se dostat ven z šílený uličky plný lidí. Chvíli jsem stála na největší kamenné kostce široko daleko a rozhlížela se. Byl opodál, nesl si do auta tašku a loučil se s ostatními. Pomalu jsem se rozešla, nebylo jisté, jestli ho stihnu. Poslední objetí. Zůstala jsem stát kousek hloučku, co se přišel rozloučit. Všimnul si mě. Asi dvě minuty jsme se na sebe dívali. "Nemůžeš mě tu nechat," řekla jsem, "Nejezdi." Šel blíž. Objal mě. "Musím." "Nemusíš." Po tváři mi stékala slza a dopadla na jeho zbrusu novou košili.

Stáli jsme tam celou věčnost. "Miluju tě." zašeptal mi do ucha a dal pusu na tvář. Pak mě pustil. Šel někam daleko, tam kam jsem nemohla. Očima plnýma slz jsem se dívala na auto mizící v dáli. Zůstal tu po něm jen kouř z výfuku. Přes slzy jsem už nic neviděla, podlomily se mi kolena a já se skácela na zem. Seděla jsem tam a rukou přejížděla po kamenných kostkách, které jsem neviděla. Obklopila mě tma. Z posledních sil jsem se zvedla. "Já tebe taky." Otočila jsem se a šla někam pryč, do neznáma, do toho nejhoršího co mě čekalo.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bonbooonek Bonbooonek | Web | 9. května 2011 v 17:55 | Reagovat

Tak co, hlasíš se dobrovolně na moji dení dávku optimismu?

2 Bonbooonek Bonbooonek | Web | 9. května 2011 v 17:55 | Reagovat

[1]: *denní

3 MišŠšulk@ MišŠšulk@ | Web | 9. května 2011 v 21:18 | Reagovat

Nechtěla bys spřátelit? Líbí se mi tvůj blog.

4 Mostecká Kačka Mostecká Kačka | Web | 9. května 2011 v 22:43 | Reagovat

Kde jsi jí kupovala ? :D V Orsey ? :D

5 Eliza Eliza | 13. května 2011 v 19:32 | Reagovat

No vidíš a máš dvojče! pěknej příběh :)*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Za fotku v záhlaví děkuji Andrejce, okraje nám od enjoyyy.blog.cz
U obrázků se snažím uvádět zdroj, ale někdy už nemám přímý odkaz... Většina obrázků je weheartit.com, deviantart.com nebo ode mě.

Díky za návštěvu, doufám, že se ke mě zase vrátíš :) Za komentáře bývám ještě radši :)